Centrální chlazení

Instalací centrálního chlazení (klimatizace) lze docílit snížení tepelné zátěže (teploty v °C) v objektu. Instalaci systému však musí vždy předcházet využití stavebních úprav (stínící prvky, zateplení, okna a podobně), aby byl výkon jednotky co nejmenší. Chlad lze v budově distribuovat vzduchem (vzduchovody, což je v podmínkách ČR nejběžnější způsob), vodou (vodním potrubím), chladivem (chladivovým potrubím - pro renovaci budov nejjednodušší způsob) či jejich vzájemnou kombinací. Z hlediska prostorových nároků jsou nejnáročnější vzduchové systémy, nejméně pak rozvody chladiva. Vzduchové systémy umožňují řízené větrání (vytápění, chlazení, vlhčení, odvlhčování, apod. dle podmínek a požadavků). Dodávku chladu zajišťuje centrální zdroj s větracími jednotkami. Systém je omezen množstvím vzduchu, který je možné vyměnit a také svoji prostorovou náročností. U chladivového systému jsou jednotlivé místnosti vybaveny vnitřními chladícími jednotkami a rozvody chladiva zajišťují propojení s venkovními jednotkami (kondenzátory, které odvádějí teplo). Venkovní jednotky jsou však relativně hlučné, je proto nutné zvážit jejich vhodné umístění. Z pohledu kvality vnitřního prostředí budov, je za nejlepší systém považován systém vodní s tzv. chladícími stropy. Systém je však prostorově a finančně náročný (až 60 000 Kč/kW), a u renovací budov tak problematický. Existuje velké množství systémů využívající různé zdroje chladu a rozvodu chladiva. Vždy je nutné zohlednit možnosti objektu, jeho stav a potřeby uživatelů. Od druhu instalovaného systému se také liší i cena. Chladicí výkon by se měl odvíjet od prostoru místnosti: na m3 by mělo být potřeba 20 – 40 Wattů výkonu jednotky.